3. Prosince oslavíme 10. výročí otevření prvního kina ve standardu DCI na území České republiky. Toto kino se nenacházelo ani v Praze, ani v Brně, ani v nějakém dalším velkém krajském městě. První DCI kino bylo otevřeno v Dobřanech u Plzně. Jednalo se o kulturní centrum, které vzniklo na místě bývalých kasáren, jež po roce 2000 opustila Česká armáda. Trochu si zabilancujeme v našem článku…

DCI a renesance malých kin

Otevření prvního kina ve standardu DCI na malém městě v Dobřanech bychom mohli považovat za takový symbol, co digitalizace v tomto standardu pro malá kina znamenala a znamená. Sice velká počáteční investice je ale následně vyvážena možností kina hrát aktuální filmové premiéry i další alternativní program a nevzniká tlak na místní obyvatele, aby za filmovými novinkami cestovali do velkých měst do premiérových kin a multiplexů.

Za symbolické by se rovněž mohlo brát, že bez pár týdnů po deseti letech se první sál s nejmodernější technologií, RGB laserovým projektorem, otevřel opět na menším městě, v Lomnici nad Popelkou. A to i přes fakt, že místní kino si s touto novou technologií prožívá řadu porodních bolestí, které musí ještě postupně vyřešit.

3D a rychlý přechod na DCI

A digitalizace ve standardu DCI znamenala radikální změnu i pro velké řetězce multiplexů. Před deseti lety se sice první sál v Česku otevřel do právě eskalující ekonomické recese způsobené krizí realitního trhu v USA, ale ještě v roce 2008 se tento standard považoval za pouhý doplněk s možností 3D stereoskopické projekce k tehdy masivní 35 mm filmové distribuci. Dalo by se říci, že ekonomická recese by nástup nové technologie mohla zmrazit na celou řadu let, ale opak byl pravdou. V roce 2009 hollywoodská studia oznámila plný přechod na digitální kopie do začátku roku 2013. Zároveň vyhlásila program VPF financování rychlého přechodu na digitální standardu DCI u velkých řetězců multiplexů jako největších odběratelů jejich filmů. A to se skutečně podařilo. Do cca poloviny roku 2012 byly zdigitalizovány všechny sály multiplexů včetně těch na území České republiky. Podmínkou programu VPF byla demontáž původní 35 mm filmové projekční techniky. Proto také zhruba od roku 2012 zaznamenáváme celkový útlum distribuce na klasických filmových pásech.

Útlum 35 mm filmové projekce zase způsobil problémy menším kinům, která byla stále vybavena pouze filmovými projektory. Před provozovateli, většinou městy a obcemi, stála tři radikální řešení. Kino zcela zavřít, nákladně zdigitalizovat do standardu DCI nebo se tehdy vydat dosti nejistou cestou tzv. E-Cinema. Tedy do stavu, kdy se kino zdigitalizuje levnější cestou technikou pro projekce z disků DVD, Blu-ray či multimediálních videosouborů.

Cestu úplného zavření kin si pár měst vybralo. Ale stejně museli později řešit, co s objektem kina, který byl majetkem města. Někde tak vznikly nové alternativní kulturní prostory, jinde jen supermarkety nebo asijské tržnice. Někde se kina přestavěla dokonce na byty. Avšak je celá řada objektů bývalých městských kin, která stále chátrají.

Digitalizaci do standardu DCI celé řadě menších jednosálových kin pomohl původní Fond na podporu a rozvoj české kinematografie, dnes Státní fond kinematografie. V začátcích digitalizace dotoval kina velmi štědře až polovinou potřebných nákladů na nové vybavení. Dnes jsou výše podpory podstatně nižší. Avšak udělení dotace je zároveň forma odborného posudku smysluplnosti projektu, na který se pak provozovateli daří snadněji získat podporu z jiných zdrojů.

E-Cinema, naděje nejmenších a letních kin

E-Cinema byla řadu let považována za outsidera a sledoval se trend všechna kina postupně převést na úroveň standardu DCI. Avšak jsou malá kina na menších městech, vesnicích nebo i letní kina, kde, jak se ukázalo, je provoz DCI standardu dosti nákladný a de facto neudržitelný. DCI se vyplatí u kin, kde máme divácký potenciál na provoz minimálně čtyři až pět dnů v týdnu. Pestrost programu pak přiláká ještě více místních, kteří pak nebudou mít tendenci odjíždět za kulturou do větších měst. Avšak jsou obce, kde tento potenciál není a kde třeba kino hraje jen jednou týdně nebo i méně často. A také letní kina, kde se udržování nebo i pronajímání drahé DCI techniky jen na max. tři měsíce v roce prostě nevyplatí. A je na druhou stranu škoda tato kina úplně rušit. Naštěstí E-Cinema si zažila malou revoluci a řada distributorů ji začala naopak více podporovat. A to nejen disky DVD a Blu-ray určenými primárně pro Home Cinema, ale i multimediálními formáty, převážně MP4, které vydávají jen několik týdnů po premiéře na kopiích DCP pro kina ve standardu DCI. Vznik kin E-Cinema začal podporovat i Státní fond kinematografie v rámci svého čtvrtého dotačního okruhu pro technický rozvoj kin.

Je pak příjemné, když v horkých letních měsících najdeme celou řadu letních kin nejen u klasických provozovatelů kin a kulturních domů, ale třeba i u restaurací nebo komunitních center. Druhou otázkou je pak vlastní technická kvalita projekce, která je diky chybějícím přísnějším standardům velmi kolísavá.

U kin v DCI standardu byl hlavním tahounem před deseti lety prémiový obsah, 3D stereoskopie. Potvrdily se prognózy světových odborníků, že obrazové 3D mělo vždy jen přechodný divácký úspěch a to vždy, když se objevily nové technologie v zobrazení iluze plastického obrazu na plátně. V případě digitálního DCI byla tím vrcholem premiéra blockbusteru Avatar v roce 2009. Od té doby je sledován sestupný zájem o obrazové 3D daný jak levnějším vstupným na základní 2D, tak i samotným lidským zrakem a jeho schopností tuto iluzi na plátně vnímat. Bez zdravotních problémů totiž zvládne 3D obraz na plátně sledovat asi jen polovina potencionálních diváků. Tupozrakost, dominantní oko nebo i přirozené stáří, tedy vlivy, které mají vliv na stereoskopické vnímání obrazu a mnohdy i znemožňují jeho sledování, vymezují stereoskopické projekce jen pro určitou množinu mladých diváků.

Nové prémiové formáty

Z dalších technologií se v Česku velmi záhy po světové premiéře v letech 2011 a 2012 objevují i 3D zvukové formáty Barco Auro a Dolby ATMOS, které umožňují vnímání zvukového prostorového mixu nejen v jedné horizontální, ale i ve vertikální rovině. Ze dvou formátů se nakonec etabloval postupně jeden, Dolby ATMOS, což kinařům i distributorům zjednodušuje nasazení DCP kopií s 3D zvukem. 3D zvuk je zatím na pomalém vzestupu. Nemá tendenci výkyvů. Jeho masovějšímu rozšíření brání dosti vysoké pořizovací náklady.

Když probíráme technický přínos digitálního standardu, nesmíme zapomenout na čtvrtý rozměr “4D”, což znamenalo ze začátku řízeně pohyblivé sedačky D-Box, které se ale v českých kinech neuchytily. Nejblíže je nalezneme na Slovensku. Jeden z velkých operátorů multiplexů v Česku provozuje úspěšně několik sálů 4DX, kde pohyb sedadel je doplněn ještě dalšími smyslovými vjemy, jako jsou blesky, vítr, déšť, či pachové vjemy. Jde ale o několik instalací v Praze a v Plzni, které vykrývají divácký zájem.

Ještě se musíme zmínit o tzv. velkoformátových kinech. Jediné kino IMAX v ČR v Praze na Floře bylo sice otevřeno ještě před digitalizací v roce 2003 a využívalo jedinečný 70 mm filmový formát. Digitalizace v roce 2011 pro něj znamenala sice radikální úspory na pořizovacích nákladech za DCP kopie i pro samotný provoz. Avšak kino šlo hlavně po obrazové stránce kvalitativně dolů jako všechna klasicky digitalizovaná kina IMAX ve světě. Řešením je nástup IMAX RGB laserových projektorů v posledních letech a IMAX 12.1 3D zvukového formátu. Jde ale o dosti nákladnou investici, takže provozovatel jediného českého IMAXu o ní zatím ani neuvažuje. Druhé velkoformátové kino v ČR najdeme ve Světě techniky v Ostravě a nespadá pod žádný mezinárodní řetězec. Jde o vývoj a instalaci původní české integrátorské společnosti.

Po obsahové stránce si kina standardu DCI zachovala hlavně distribuci klasických filmů na digitálních nosičích s tím, že proces distribuce se znatelně zjednodušil a zrychlil. Distribuce alternativních formátů, jako jsou živé satelitní přenosy z divadel, koncertů nebo sportovních utkání, si udržela svůj počáteční nástup a nekolísá. Důvodem jsou větší technické nároky na přípravu příjmu každého živého vysílání. Zajímavým alternativním obsahem jsou pak návštěvy světových galerií.

Kina jsou hlavně o lidech a pro lidi

Kina jsou hlavně o lidech a pro lidi. A dobrá kina musí dělat kvalitní a kvalifikovaní lidé. Během uplynulého desetiletí vznikl cyklus vzdělávacích seminářů Nové kino, ve kterém si provozovatelé kin rozšiřují svoje obzory od zkušenějších kolegů. Od letošního podzimu se obor provozování kin přednáší i na Katedře audiovizuální kultury Masarykovy univerzity v Brně. Díky tomu se v České republice podařilo, že máme mnoho mladých lidí na vedoucích místech kinech, kteří mají zásadní vliv na dramaturgii a celkový provoz. Kina pod jejich vedením nabízí nejen pestřejší program, ale i zajímavé prostředí. Toto nám například závidí i ve Francii, kde je věkový průměr vedoucích kin znatelně vyšší a s tím jde ruku v ruce i méně atraktivní dramaturgie, zejména pro největší skupinu návštěvníků kin, mladé lidi do cca 30 let.

Bohužel, nová generace vedoucích kin jsou mladí lidé, kteří si vedle profese chtějí vybudovat svůj osobní život, opatřit si vlastní bydlení a založit rodiny, věnovat se svým nákladnějším zájmům. A k tomu tabulkový plat ve veřejném sektoru příliš nepřispívá. V médiích slyšíme o odlivu mladých učitelů ze škol, zdravotnických pracovníků nebo i policistů a hasičů. Podobnou situaci začínám osobně zaznamenávat i u mladých zaměstnanců ve vedení kin vlastněnými městy nebo veřejnými institucemi. Tito odborníci se mohou v blízké době poohlédnout po lépe honorované profesi a z oboru kin nám zcela odejít.

Hrozí tak, že městská kina budou takovou prázdnou bublinou, kde se bude o program starat někdo z městského úřadu a taková dramaturgie kina bude spíš nezajímavá a divácky neatraktivní. Řešením by mohla být třeba alternativa filmových pobídek Státního fondu kinematografie, který by podporou mohl nárazově jednou ročně hodnotit nejúspěšnější malá kina po dramaturgické a provozní stránce tak, aby udělené finanční částky fungovaly i jako prémie pro zodpovědné vedoucí zaměstnance kina.

Autor: Ondřej Beck