Uvedení filmu Dunkerk v pražském IMAXu ze 70 mm filmového pásu se stal bez diskuzí kulturní událostí letní sezóny. A nyní máme s vysokou pravděpodobností před sebou poslední týden, kdy bude Dunkerk ze 70 mm filmového pásu v IMAXu uváděn. Program kina se o něm od 24. srpna již nezmiňuje. Tak si pojďme shrnout vše nejen o 70 mm filmovém pásu IMAX, ale i o dalších používaných analogových formátech…

Díval se jen na filmy z filmového pásu. 
Myslel si, že je to známka punku.

Touto poněkud provokativní parafrází na slavný song Visacího zámku bych si dovolil zahájit svoji dnešní úvahu.

Diváci si totiž odvykli tomu, co obnášelo sledování z analogového filmového pásu. A přitom sledování filmů z filmu začíná být docela módou a po Česku se relativně často pořádají veřejné projekce i z 35 mm nebo 16 mm filmových kopií. Usoudil jsem tedy, že je potřeba si připomenout alespoň hlavní úskalí analogového filmu.

Je zajímavé, jak si majoritní část filmových diváků za relativně málo let zvykla na stálou digitální kvalitu filmů uváděných ve standardu DCI. A tato kvalita je patrná i u E-Cinema projekcí realizovaných z Blu-ray disků. To samé nyní automaticky očekávají od analogového filmu. A to je zásadní omyl!

Dunkerk a IMAX 70 mm film

Nejdříve trocha teorie; Filmové představení z filmového pásu IMAX 15/70 (tedy 70 mm filmový pás a jedno filmové políčko, které má rozměry cca 7x5 cm, vychází na 15 otvorů děrování) je stále nejkvalitnějším způsobem záznamu filmu. Specialisté z oboru odhadují, že tento filmový pás poskytuje rozlišení od 12 až do 18 K. Přeci jen jde o analogovou a nikoliv digitální projekci. Systém projekce 70 mm filmového pásu v IMAX projektoru byl technicky vyvinut na konci 60. let a dolaďován až do 80. let minulého století.

Srovnání klasických filmových pásů IMAX 15/70, Todd-AO, Super Panavision na 5/70 a 35 mm filmový pás. Pokud bychom zde hledali nějaké přirovnání k digitálnímu standardu DCI, tak filmy ve 4K rozlišení můžeme přitovnat k 5/70 a 2K rozlišení hledejme někde napůl cesty mezi 5/70 a 35 mm.

Samotný pás se do projektoru přímo řítí rychlostí 1,7 metru za sekundu. Při takovéto rychlosti se mechanismus nedokáže vyhnout vlivu elektrického statického náboje, který vzniká. A který se samozřejmě o kladky odvádí, ale bohužel přitahuje drobná zrnka poletujícího prachu. 24 krát za sekundu se pak postupně přisaje pomocí odsátí vzduchu každé políčko filmu ke speciální skleněné desce, tzv. field flatteneru, která má za úkol rovnoměrné a ostré vykreslení po celém plátně. Nevýhodou je, že zde končí statikou nalepená zrnka prachu. Nepatrné smítko pak na obřím plátně imax vypadá jako obrovský chuchvalec. Field flattener se pak pohybuje a automaticky stírá tak, aby se zbavoval většiny statikou nalepených zrnek prachu.

Chuchvalce prachu pak většinou díky pohybu filmového pásu nezůstávají na jednom místě, ale vykonávají takový jakoby včelí taneček. Jejich zobrazení může být ve filmu mnohdy i relativně rušivé, ale bohužel u analogového IMAXu s nimi již nic lepšího nejde po technické stránce udělat.

Dalším problémem je relativně časté poblikávání lampy. U digitálních projektorů si s tím elektronické obvody, až na mimořádné události, vědí rady. U analogových projektorů je to horší a nepatrné chvění v jasu se může objevit v podstatě ve více případech. Hodně také záleží na stupni opotřebování projekční lampy.

To jsou dva základní neduhy, které ale neodmyslitelně patří k analogové v filmové projekci. Léta jsme se v kinech na ně dívali a nevadili nám. Jen za těch pár let digitální éry jsme se je najednou odnaučili vnímat. 70 mm filmový pás IMAX stále nabízí nejvyšší možné rozlišení ze všech existujících filmových formátů a několik desítek let to tak ještě s velmi vysokou pravděpodobností zůstane.

Avšak výše popsané dva neduhy dokáží některé diváky natolik roztrpčit, že odchází z projekce celkově zklamáni a někteří se u manažerů kina IMAX dožadují náhrady. Myslím si, že by vedení Cinema City pražského IMAXu mělo diváky při nákupu vstupenky o vlastnostech analogové projekce informovat podobně, jako informuje o zdravotních a bezpečnostních rizicích u 4DX projekce.

Divákům, kteří pak nedokážou překonat přirozené vady analogové projekce, bych doporučil návštěvu filmu Dunkerk v digitální verzi v kině se 4K nativní projekcí a s co největším plátnem.

35 mm a 16 mm filmové projekce

Občas některá malá artová kina a nyní v létě kina letní nám nabídnou možnost vidět některý film z filmového pásu. A to jak původního 35 mm, který se masivně využíval ke kinodistribuci až do let 2010-2012, tak i 16 mm. I tyto projekce si nesou neduhy, které ale k analogu neodmyslitelně patří a znalci jsou jimi přímo nadšeni.

Nadšenci filmového pásu se schází se speciálních festivalech, kde z radostí sledují i několik desítek let staré filmové kopie, kterým již vybledly některé barevné složky a film sledují buď v růžové nebo jen zelené verzi. To zejména na festivalech 70 mm filmů, tedy nikoliv IMAX, ale původního formátu 5/70 s aspektem 2,20:1.

Laik ale může být kvalitou 35 mm a 16 mm filmů zaskočen. Pokud jsme u 70 mm formátu IMAX říkali, že jej co do rozlišení nedokáže žádný digitální formát určený k projekci v kinech zatím překonat, u 35 mm je tomu již jinak. Vyznavač 35 mm pásu nám sice řekne, že záznam může mít i větší rozlišení, jak 4K, ale už nám zapomene říct, že tomu tak bylo jen u speciálních kopií vyráběných v laboratořích pro slavnostní premiéry. Navíc stačí jen zhruba prvních deset průchodů projektorem, aby filmový pás toto rozlišení ztratil a dostal se pod úroveň 2K. Nejde o to, že by projektor film tak poškrábal, ale každým průchodem se každé políčko filmu prosvítí na zlomek sekundy velmi výkonnou projekční lampou. Tudíž se zahřeje a pak zase ochladí. Filmová podložka se roztáhne a opět smrští a výsledkem je ztráta ostrosti při každém jednom průchodu.

Navíc 35 mm filmové kopie hollywoodské tvorby se od přelomu tisíciletí až do konce filmové distribuce vyráběly masově z digitálních masterů, které mnohdy měly jen rozlišení 1,3K. Kvalitu 35 mm filmové kopie tak můžeme překonat i projekcí E-Cinema z disku Blu-ray, pokud použijeme dostatečně výkonný projektor s nativním rozlišením Full HD 1920x1080 pixelů.

16 mm film vznikl hlavně pro účely jednodušší a dostupnější distribuce. Filmové kopie i projektory pro tento formát byly skladnější a snadněji přemístitelné. Takže se docela hojně využívaly až do 80. let minulého století pro menší venkovská kina nebo vojenské posádky, kulturní domy. Vzpomeňme třeba seriál MASH, kde vojákům do korejské války počátkem 50. let posílali pro zábavu filmy na 16 mm pásech. 16 mm filmovou projekci kvalitou hravě překonáme E-Cinema promítáním z disků DVD-Video a dostatečně výkonným dataprojektorem.

Ale holky říkaly, že punk je jinde…

Hlavním posláním tohoto článku nebylo dehonestovat sběratele a milovníky starých filmových projektorů, ale upozornit na přehnanou modní vlnu sledování filmů z filmových pásů, kdy si laičtí diváci zvyklí na kvalitu digitálních projekcí chodí stěžovat na nedostatky analogu, které patří k jeho přirozené patině. Je to jako kdybychom se zúčastnili opékání buřtů nad ohýnkem a poté si organizátorům stěžovali, že máme oblečení načichlé kouřem, že to náš domácí plynový či elektrický gril nedělá. Takže jsme-li diváci-perfekcionalisté, vyhledávejme kina výhradně s digitální projekcí. A pokud milujeme nostalgii, stará kina, zvuk projektoru s maltézstkým křížem nebo rooling loop, pak projekce z filmových pásů s kouzlem jejich nedostatků budou pro nás nadále velkým zážitkem.

autor: Ondřej Beck

Děkuji Davidovi Ernstovi za odbornou pomoc při psaní tohoto článku. 

Dodatek z 19. srpna 2017 od filmového vědce a publicisty Radomíra D. Kokeše:

Sobotni TLDR: Podnetny clanek Ondry Becka o analogovych projekcich v souvislosti s projekci Dunkerku v IMAXU ve mne budi potrebu se vyjadrit k jednomu nasemu staremu sporu. Pro Ondru je vlastne idealni materie a idealni projekce ta, ktera je audiovizualne nejcistsi a nejmene upozornuje na proces vlastni reprezentace. Byl prednim propagatorem DVD, IMAXu, Blu-ray i digitalizace... a je mimoradnym odbornikem na jakekoli aspekty zejmena filmove projekce. Urcity aspekt jeho pristupu je mi nicmene trochu neprijemny.

Napr. dokonale remasterovane - nikoli restaurovane - kopie nemych filmu na me pusobi ponekud nezivotne (zhledl jsem nemych filmu tisice a v kine mozna tak osm stovek, takze u nich to citim nejvic). Takhle je do te digitalizace zrejme nikdy nikdo v kine nevidel a neshledavam velky rozdil mezi vysmivanymi Lucasovymi upravami Star Wars a touhou po upravovani starych filmu, aby vypadaly takrikajic krasne podle soucasnych standardu. Stejně jako bychom meli malirske obrazy zkoumat z platen a ne z digitalne vycistenych skenu (ci je prinejmensim z platen znat), meli bychom pro porozumeni historii predevsim uchovavat a znat dila uchovana na filmovem pase, jakkoli v case prodelaly radu zmen. Pak muzeme kvuli detailum pracovat s digitalnimi kopiemi, ale ta zkusenost s platnem, vymenou civek, casem promitajicim se do materie samotne je dulezita pro porozumeni. To rikam jako historik, na festivalech s moderni hudbou maji tyhle kopie svuj vyznam - ale tam je casto vetsi hvezdou ta kapela nez film a stavim se k tomu s podobnym odstupem, jako kdyz se diskutuje o novem vydani Babicky v soucasne cestine.

Coz neznamena, ze jsem nejak zaujaty proti digitalnim projekcim a BR kopiim, jen nesdilim apriorni entuziasmus pro nove technologie spojeny se soubeznym odmitanim tech starych. Opravdove zlo byla VHS (kvalita obrazu snizujici se s kazdou kopii, orez, prestrihavani, dabing), v leccem teda i orezane a prostrihane kopie na 16mm - a mnoha lacina DVD k tomu taky nemaji daleko. Ale na 35mm a 70mm jako takove nema smysl lat s odkazem na udajne ciste ci hustotou ekvivalentni digitalni verze. Nesouhlasim, ze projekce z BR je totez jako 35mm a nesouhlasim, ze projekce z DVD je totez jako 16mm. To je reduktivni perspektiva, kdy film je jako dilo omezovan na jakousi platonsky idealni reprezentaci - jenze soucasti te zkusenosti je i zkusenost s materii.

Rudolf Arnheim kdysi psal, ze podstatou filmu jako umeni je mira jeho rozdilnosti od nasi realne percepcni zkusenosti se svetem: ram, absence zvuku, absence treti dimenze, deformace prostorovych perspektiv, absence barev atd. To je samozrejme filozoficko-esencialisticke tvrzeni estetika a teoretika vnimani. Ovsem jako cinefilovi je mi v necem jeho videni blizke: nedokonalost filmu jako reprezentace z nej cini unikatni nastroj estetickeho ozvlastnovani - a ve chvili, kdy vyvolavaji "sebeuvedomele" artefakty jinak vysoce neopotrebovaneho filmoveho materialu pohorseni, premyslim, nakolik tihle divaci a technovizionari vlastne jeste film jako umeleckou formu vnimaji.

Takze diky za clanek, ale trochu me zneklidnuje, ze je treba ho uz ted psat.