20. července 2015 uplyne 10 let od prvního zveřejnění standardu Digital Cinema Initiatives, DCI. První dokument, který byl sestaven za účelem vnesení jasných pravidel do digitální filmové distribuce v kinech. Co tyto standardy znamenaly pro kinodistribuci u nás, ale i ve světě?

Odbobí bezvládí

Digitalizace kin nezačala 20. červencem 2005, ale o pět let dříve, 6. března 2000, kdy v prvních deseti zdigitalizovaných sálech v USA byl v digitální verzi uveden sci-fi film Mise na Mars. Avšak první pokusy nalezneme ještě o necelý rok dříve, kdy se v digitální verzi promítaly v květnu 1999 v několika sálech po USA Star Wars, Epizoda I. Tehdy ale šlo spíše o experimentální projekce.

Do Česka se digitální projektor s rozlišením 1,3 K poprvé dostal v říjnu 2002. A to do pražského multiplexu Palace Cinemas Slovanský dům. Já osobně tyto sety nazývám nultou generací. Pro digitalizaci ale tehdy neexistovala žádná pravidla, takže distributoři, tedy hlavně hollywoodské majors studia, se digitální distribuce báli a provozovatelé kin se báli investovat peníze do nákupů digitální technologie. Ty sumy byly i na dnešní poměry nemalé. Projekční set 1,3 K projektoru s tehdejším kinoserverem, scalerem a přídavným modulem pro zvukový procesor přišly nejdříve v přepočtu na 10 a po roce 2002 na 5 miliónů českých korun. Filmů bylo v digitální verzi také velmi malé množství. Za dva roky a devět měsíců, které uplynuly od instalace digitálního projektoru ve Slovanském domě do 20. července 2005, zde bylo v digitální verzi uvedeno asi jen pět filmových titulů. Pokud si vybavuji, šlo například o tituly, Hledá se Nemo, Já robot, Shrek 2 a posledním byly v květnu 2005 Star Wars, Epizoda 3.

Bolestný nástup standardu DCI

Standard DCI vnesl do digitalizace kin jednou pro vždy jasná pravidla, která přinesla na jednu stranu záruky ochrany investic do distribuce i do nákupu nové projekční techniky. Avšak na stranu druhou definitivně odstřihl od všech premiér projekční sety “nulté” generace, tedy i ten v Praze ve Slovanském domě. Po celém světě to bylo zhruba na dvě stovky instalací.

Standard DCI stanovil minimální nativní rozlišení projektoru 2K a také novou strukturu digitální kopie DCP, u které je již použitý obrazový kodek v JPEG2000 namísto MPEG-2 v HD rozlišení a lineární bezkompresní zvuk v 5.1 zvukových kanálech namísto původního komprimovaného v Dolby Digital. Tato pravidla byla bolestná, ale zároveň nutná. Minimální nativní 2K rozlišení obrazových čipů a obraz sestavený z řady jednotlivých snímků JPEG2000 stejně jako bezkompresní zvuk zaručovaly divákům vyšší kvalitativní úroveň oproti běžné 35 mm filmové distribuci. A to původní projektory s 1,3 K rozlišením nedokázaly zaručit. Navíc se projektory “nulté” generace nedaly instalovat ani do největších premiérových sálů, jelikož kvalitně usvítily plátno pouze do šířky 10 metrů. Navíc nízké rozlišení znamenalo viditelný screen door, tedy jednotlivé pixely na plátně, až do vzdálenosti dvou třetin hlediště od plátna, jak si možná pamětníci ze Slovanského domu možná ještě vybaví.

Snaha o nadčasovost

Frustrace ze ztracené investice do zhruba dvou stovek projektorů “nulté” generace byla dosti velká a tak se digitalizace kin v prvních letech po uveřejnění standardu DCI příliš nerozvíjela. Samotné standardy se ale jejich tvůrci ze sdružení Digital Cinema Initiatives snažili psát nadčasově, aby stanovili pouze základní minimální limity a neovlivňovali budoucí vývoj jednotlivých obrazových i zvukových technologií. Bohužel, toto se podařilo jen částečně a tak samotný standard DCI byl vydán do r. 2008 ještě ve dvou upravených verzích a po roce 2008 vycházejí pouze dodatky ke standardu DCI. Na poslední verzi 1.2 se totiž odvolávají smlouvy mezi integrátory a provozovateli kin.

Změnu verze si vyžádal 3D stereoskopický obraz, který se v digitálních kinech začal objevovat až po zveřejnění první verze 20. 7. 2005. V dodatcích se pak například řešilo zabezpečení kinoserverů před potenciálním zneužitím obsahu nebo před dvěma lety uznání 3D zvukových formátů využívajících zvukové objekty nahrané v kodecích s bezztrátovou kompresí. Tímto dodatkem byla otevřena cesta do kin zvukovému formátu Dolby ATMOS.

Provozovatelé kin ale získali ve standardu DCI jasnou ochranu svých investic. Norma jim zaručuje, že jimi zakoupený projekční set bude kompatibilní se všemi do budoucna vydanými digitálními kopiemi DCP. A při zpětném pohledu na uplynulých 10 let můžeme říct, že toto standardy splnily. První generace DCI projektorů je dodnes stoprocentně kompatibilní se současnými DCP digitálními kopiemi a jejich upgrade si vyžadovala výhradně stárnutí samotné techniky, zvýšená poruchovost, či nedostatečně velký prostor na původních datových úložištích. V malých kinech s menší frekvencí představení slouží DCI projektory první generace bez problémů dodnes a pár let určitě ještě sloužit budou.

Přílišná striktnost nebo velké benevolence?

Standard DCI je ve svých základních pravidlech velmi striktní. Minimální nativní rozlišení 2K, minimální svítivost, minimální počet zvukových kanálů 5.1 nebo povinnost maskovat projekční plátno maskovacím zařízením vymezujícím obrazové formáty. Praxe funguje poněkud odlišně. Některé parametry jsou striktně vyžadovány, na jiné se tiše pozapomene. Kupříkladu maskování projekčních pláten nalezneme pouze u jednoho ze tří největších českých provozovatelů multiplexů.

Ochránci standardu přimhouří oko v počtu zvukových kanálů u letních kin. Některá sice mají plnohodnotný 5.1 i 7.1 zvukový systém. Řada z nich hraje pouze na 3.0 či 3.1 zvukové kanály za plátnem. A výjimkou jsou tradiční autokina ve Spojených státech, u kterých se často využívá vysílání zvuku v pásmu FM do autorádií vysílačkou malého dosahu jen několika desítek metrů. FM vysílání samozřejmě pracuje jen s dvoukanálovým zvukem stereo.

Na straně druhé chybí ve standardech kapitola o povinnosti zachování původní obrazové a zvukové podoby filmu, aby nedošlo k zásadnímu zkreslení uměleckého záměru tvůrců.

Některé formáty pro Big Screen nabízí online obrazové vylepšení během projekce. Jde jak o systém IMAX a jeho Image Enhancer, tak o Dolby Cinema a Dolby Vision. Obě společnosti, IMAX i Dolby, ale spolupracují s tvůrci již v postprodukční fázi, někdy i při samotných denních pracech, pokud se například používají kamery IMAX, takže o výsledné obrazové podobě jsou obeznámeni. Oba systémy obou firem navíc umožňují projekci bez použití online obrazové úpravy při projekci.

Horší situace je u některých zvukových formátů. Zvukový procesor DataSAT AP-24 určený pro Barco Auro 11.1 totiž umožňuje u zvukových mixů pořízených v 5.1 nebo 7.1 zapnout 3D poslech jako DSP mód. Audioprocesor CP850 od společnosti Dolby určený pro Dolby ATMOS toto samozřejmě neumožňuje. Avšak známý výrobce elektroniky, firma Harman, představila svůj přídavný audioprocesor Lexicon QLI-32, který disponuje DSP módem Quantum Logic, jež vygeneruje z originálního mixu 5.1 nebo 7.1 až 32 zvukových kanálů simulující poslech ve zvukových objektech. A u těchto dvou případů se již aktivně nespolupracuje s tvůrci původního zvukového mixu, takže původní umělecký záměr zvukových mistrů může být nekontrolovatelně zkreslován, neřku až komolen. Ve standardech DCI není tato skutečnost jasně definovaná a tak možná máme zaděláno na menší roztržku mezi provozovateli kin, distributory a producenty filmů.

Myslím si, že v blízké době se dočkáme dodatků standardu DCI, které tyto následné online úpravy obrazové a zvukové složky při projekci budou detailněji definovat.

Je DCI standard nutností?

Podle mě ano. Zkušenost prvních 10 let jasně ukazuje, že přes některé dílčí nedostatky, vnesl DCI standard do digitalizace filmové distribuce po kinech jasně daná pravidla. Ta dala základní záruky jak distributorům, tak i provozovatelům kin. Za zmíněných 10 let se ani jednou nestalo, že by došlo k prolomení softwarové ochrany distribučních kopií DCP a nějaký titul by se v čase premiéry objevil v pirátských kopiích na internetu. Samozřejmě když nepočítáme pirátské kopie snímané v kinech videokamerami z pláten, které s přechodem z 35 mm filmových kopií na digitální DCP nezmizely.

Digitalizace ve standardu DCI jasně a prokazatelně pomohla i malým kinům. Dokonce vznikají i zcela nová jedno i dvousálová kina, což by v době před digitalizací a po nástupu velkých řetězců multiplexů bylo holé šílenství. Jediným problémem je získat počáteční větší objem financí na provedení digitalizace ve standardu DCI. Avšak více jak 200 případů z České republiky dokazují, že digitalizaci malého kina realizovat lze i v “chudých” českých podmínkách. DCI standard umožňuje hrát vybaveným malým kinům premiérové tituly prakticky paralelně s premiérovými multiplexy nebo jen několik málo týdnů po nich. Vzpomeňme doby, kdy malé kino na malém městě čekalo na filmovou kopii s divácky žádaným filmem i více jak 4 měsíce po premiéře.

autor: Ondřej Beck