Za týden nás čeká premiéra druhého dílu Hobita s podtitulem Šmakova dračí poušť a s ní i řada technických novinek, které již provázely první film přesně před rokem. Všechny přináší určitým způsobem nový filmový zážitek. V některých případech umí diváky zaujmout, v jiných v podstatě vyšumí do ztracena. A asi se všichni shodneme na tom, že zdaleka nejdůležitějším faktorem je jejich propagace.

Pohled do historie

Naše sledování bych začal dubnem 1996, kdy se v Praze otevřelo první multikino v bývalém východním bloku, Galaxie, a s ním se poprvé trvale představil veřejnosti digitální zvukový systém Dolby Digital. O rok později se v jednosálovém kině Cinema Broadway na Příkopech objevil poprvé zvukový systém firmy Sony SDDS a za další dva roky v Broadway Ládví DTS. Podzim roku 1999 znamenal i otevření prvního moderního multiplexu v ČR. Jižně od Brna v Modřicích vyrostl v rámci obchodního centra Olympia 14 sálový multiplex Ster Century, v té době největší ve střední Evropě. Ale ať se na mě Brňané nezlobí, poprvé se rozdíl mezi staršími kiny a moderními multiplexy projevil až o rok později, kdy se zprovoznily první tři v Praze a Pražanům poprvé nabídly komplexní moderní služby.

Doposavad totiž výše zmiňovaná kina byla původní a byla pouze částečně modernizována. Nabízela tak třeba moderní zvuk, ale zároveň starší nepohodlné sedačky, menší plátna s horší kvalitou obrazu. A v neposlední řadě i horší nebo vůbec žádnou klimatizaci. Nová multikina v Praze byla už po zvukové vybavována stránce pouze zvukovými systémy Dolby Digital či Dolby Stereo SR (k původní 35 mm projekci). Broadwayská kina zmizela v propadlišti dějin, ale jiná malá a jednosálová kina paradoxně získala díky multiplexům podstatně více diváků.

Avšak podstatná většina diváků začala jasně dávat přednost komplexně kvalitnějším službám, kvalitnímu obrazu, zvuku, sezení a klimatizaci, před určitou technickou specialitou instalovanou ale ve starším a jinak méně pohodlném sále. A to i za předpokladu, že mnohdy tyto starší sály poskytovaly zvuk v lepší kvalitě, jak ty v nových multiplexech.

Nový provozovatel kina Ládví, provedl celkovou přestavbu na malý moderní multiplex se šesti sály. I když po té multikino nabízelo veškeré pohodlí velkých plexů s alternativním zvukovým systémem DTS, čas později ukázal, že nejvíce záleží na samotné lokaci multikina.

Ale ani lokace nemusí znamenat znatelné vítězství pro technickou vymoženost. Přesvědčil se o tom po roce 2002 provozovatel multiplexu na Andělu, když zde zprovoznil na sále č. 11 první sál s certifikátem THX. Druhý multiplex v centru Smíchova totiž v té době čelil problémům v samotné propagaci, kdy si jej diváci často pletli s konkurenčním v obchodním centru Nový Smíchov vzdáleného asi jen 200 metrů. I když pro znalce byl zejména certifikovaný zvuk opravdovým zážitkem, protože do té doby v takovéto kvalitě nikde v Česku ke slyšení nebyl, většina diváků tyto rozdíly nedokázala zaznamenat a nadále vyhledávala jiné multiplexy. A to i přes relativně viditelnou reklamu na standard THX. Současný provozovatel tedy certifikát THX nechal zrušit a v tuto chvíli v ČR žádné kino s tímto standardem nemáme.

V březnu 2003 byl otevřen multiplex na pražské Floře a v něm první a dosud jediný velkoformátový sál IMAX v ČR. IMAX je ve svém principu kino s největším obrazem a nejkvalitnějším zvukem. Divákům nabízel kvalitní 3-D projekci dávno před nástupem digitálního standardu DCI. A diváci tehdy reagovali velmi pozitivně na dobře vedenou propagaci, včetně televizních reklam. Zatímco v okolních evropských metropolích kina IMAX krachovala (Vídeň, Berlín, Bratislava), to na Floře přímo vzkvétalo. A vzkvétá dodnes. I když digitalizace v únoru 2011 znamenala kvalitativní obrazový skok dolů, diváci jej stále vyhledávají jako garanci vysoké kvality filmové zábavy a neodradí je ani vyšší cena vstupného. Na druhou stranu pražský IMAX diváci vždy vnímali jako 3-D kino a nikoliv jako kino velkého formátu. Divácky zde zcela propadly 2-D Oscary ověnčené dokumenty, Modrá planeta, či Delfíni, a na 3-D snímky točené hlavně pro efekt, které mnohdy neměly ani příběh, bylo problém sehnat vstupenky. IMAXu hodně pomohla i výborná lokace blízko centra Prahy na Vinohradech.

To můžeme sledovat i v případě prvního pražského moderního multiplexu v Obchodním centru Hostivař, který po převzetí vybavil jeho současný provozovatel nejmodernější technologií pro kina, 4K projektory s možností projekce ve vysoké obrazové frekvenci HFR. Největší sál zde byl, jako první v ČR, vybaven 3D zvukovým systémem Dolby ATMOS a ve zbylých je instalován systém Dolby Surround 7.1. I přes tyto nesporné výhody a relativně viditelnou propagaci cílenou hlavně na nejpoužívanější sociální síť, FaceBook, zůstává návštěvnost zhruba na hodnotách předchozích provozovatelů.

Jde o problém periferních kin budovaných zejména na okrajových pražských sídlištích. Tato kina mají oproti těm v centru zásadní problém s následnou kontinuitou zábavy. Hlavní cílovou skupinou diváků bývají mladí lidé ještě bez závazků, kteří disponují vyšší kupní silou v oblasti zbytných investic do zábavy. A tato skupina se většinou chce po skončení film ještě někde bavit. A centrum města nabízí nepřeberné množství nejrůznějších podniků podle vkusu dotyčných, která okolí kin na periferii i v rámci obchodních center nedokáží nabídnout.

Ale zůstaňme u nových technologií. Ten poslední výkřik máme v Česku, potažmo v Praze, zhruba půl roku od letošního května. Jde o 4DX Cinema v rámci multiplexu na Novém Smíchově. Toto multikino vyhrává tabulky návštěvnosti od svého otevření prvním provozovatelem. Svoji lokací v rámci ekonomicky nejúspěšnějšího obchodního centra v Česku má svůj úspěch prakticky zaručeno a umístění sálu s poslední kinotechnickou novinkou na trhu bylo od provozovatele nejrozumnější možné řešení. Že je o tuto technologii mezi diváky zájem, ukazuje praktická vyprodanost téměř všech představení i několik dnů dopředu. A i na našem e-zinu zaznamenáváme stále největší návštěvnost článku vydaném u příležitosti zprovoznění 4DX sálu. Byť samotný článek hovoří o samotném 4DX Cinema převážně kriticky.

Musím se omluvit všem mimopražským provozovatelům kin, že jsem výhradně popisoval situaci v hlavním městě. Bohužel Praha má jako jediná oproti dalším městům v Česku potenciál velkoměsta, kde se může projevit vliv jak technické novinky, tak i rozdíl mezi kinem v centru a v okrajové části města. Například v Brně i v Plzni je situace obrácená. Multiplex na okraji města je paradoxně více navštěvován, jak ten v centru.

Umí kina propagovat svoje technické vybavení?

S blížící se premiérou Hobita: Šmakovy dračí pouště si několik českých kin nechalo od svých integrátorů instalovat systém projekce vysoké frekvence obrázků, HFR. V případě Hobita se v HFR bude promítat výhradně 3-D verze s českým dabingem. Bohužel, když si prohlížím webové stránky některých kin, která v HFR budou Hobita promítat, tak zjišťuji velmi malou nebo dokonce žádnou propagaci daného formátu.

Je to škoda. Podle mě by se logo HFR i s jednoduchým sloganem mělo objevit přímo v rámci grafické propagace uvedení Hobita. Například slogan “HFR - 3-D, ze kterého nebolí oči”, kde by se divákovi mohlo jednoduše vysvětlit, jaký má nová technologie pro něj praktický přínos. V čem je pro něj tento systém výhodnější, než v kině ve vedlejším městě, kde jej nemají. A ti, kteří již nad 3-D zlomili hůl, právě třeba pro bolet očí či hlavy ze strobování ve 24 fps a rozhodli se chodit už jen na 2-D filmy, mohou stereoskopii v HFR dát ještě jednu šanci.

A podobně je to s dalším technickým vybavením kin. Některá kina umí prodat, že vlastní projektor s nativním rozlišením 4K. Že diváci ve 4K kině uvidí 4x více detailů v obraze, jak doma na svém novém Full HD televizoru. Že mají instalovaný zvukový procesor Dolby a 7.1 zvukových kanálů, takže si mohou do názvu vkomponovat oficiální logo Dolby Surround 7.1. Diváci na značku Dolby slyší velmi dobře. Znají ji skoro 50 let už ze svých analogových magnetofonů, kde jim vylepšovaly zvuk filtry pro potlačení šumu této značky.

Ostatně vzpomeňme si na 70. léta, kdy se všechna kina se 70 mm projekcí prodávala divákům tak, že číslovku 70 měla přímo v názvu. Prostě v kině 70 jsme si film užili na pořádném plátně s pořádným zvukem.

Svoji úvahu zakončil tím, že český divák umí nové technologie do kina přijmout, jen se mu musí umět náležitě zpropagovat, aby získal přesvědčení, že bez nich bude o něco důležitého ve svém oblíbeném filmu ošizen. A že stojí za to se vydat na film právě do takto vybaveného kina a i si zde trochu připlatit za kvalitu.

Ondřej Beck