Začal nám třetí měsíc roku 2013, roku, ve kterém se měla již zcela zastavit distribuce velkých hollywoodských studií na 35 mm filmových kopiích. A letmý pohled do plánu premiér UFD ukazuje, že zhruba 4 roky staré varování bylo naplněno. Máme za sebou období intenzivní digitalizace, které přineslo kromě samotné technologické změny i zcela nové způsoby sestavování dramaturgie kin. Pojďme si vše ve stručnosti shrnout.

Digitalizace standardem DCI otevřela pro kina zcela nové a, nebojím se to slovo použít, netušené možnosti. Kina nejen mají podstatně snazší možnost získat divácky žádaný premiérový titul krátce po české premiéře, ale případně jej mohou odehrát přímo paralelně s premiérovými kiny. Kina mohou uvádět alternativní audiovizuální programy jako jsou živé přenosy z divadel, koncertů, případně ze sportovních akcí. Projekce nezávislé tvorby nebo i přehlídky amatérských filmů. Kino se tak stává podstatně atratkivnějším pro jednotlivé skupiny diváků od těch, kteří preferují mainstreamovou tvorbu a chtějí ji vidět krátce po premiéře, až po vyznavače nezávislé filmové produkce či divadla.

Nyní se plně naplňují slova nestora českých kin, Jana Jíry, že kino na malém městě je místním centrem kultury, neboť již v době 35 mm filmové distribuce nabízelo nejlevnější a nejdostupnější druh kolektivního kulturního zážitku. Po digitalizaci se s takovým kinem může jít ještě dál. Kino se stane nejen místem sdílení pasivního audiovizuálního záznamu, ale i živým komunitním centrem, kam mohou lidé přicházet nejen za filmem, ale jen posedět ve filmové kavárně nebo baru, pokud je kino má, nebo podívat se na zajímavou výstavu ve foyer, pokud je tam provozovatel pořádá.

Digitalizace standardem DCI nám ukázala na začarovaný kruh, ve kterém se kina motala. Dostupnost titulů na 35 mm kopiích byla značně omezena. Biografy na menších městech musely čekat i několik měsíců, než se filmové novinky z multiplexů dostaly až k nim. To snižovalo divácký zájem a zároveň nutilo provozovatele kin omezovat počet představení mnohdy až na pouhé jedno týdně nebo dokonce jedno za dva týdny. S takovouto nabídkou se kino stávalo pro místní obyvatele stále méně atraktivním a návštěvnost i obecné povědomí o kině se dostávalo na minimální hodnoty. Onen začarovaný kruh se pak násobil množstvím přibývajících televizních kanálů, filmů na DVD, později i Blu-ray a hlavně jejich kopií stažených z internetu. Stávalo se pak, že se menší skupinky přátel scházely nad zajímavým filmem u někoho doma, kde si jej společně vychutnali alespoň na televizoru. Místní kino jim tuto možnost nabízelo jen velmi omezenou.

Stojíme na konci éry filmového pásu, který se pouze s menšími modifikacemi používal téměř 120 let. V České republice je v tuto chvíli (12. března 2013) převedeno na digitální standard 167 jednosálových kin a všech 27 multiplexů, jež jsou v provozu. Celkový počet všech kin v ČR od stálých, přes letní po putovní se odhaduje na zhruba čtyři stovky. U letních a putovních kin lze úspěšně využít alternativu ke standardu DCI, takzvanou E-Cinemu. Digitální projekci využívající nosiče DVD a Blu-ray pro určité tituly u kterých byla uvolněna práva i pro veřejné projekce. U letních kin totiž nevadí, že na nosičích primárně určených pro Home Video nejsou tituly k dispozici v době kinopremiéry. Pokud E-Cinemu chce používat klasické kino, které nedosáhlo na digitální standard DCI, jde o problém, neboť omezená nabídka titulů pro veřejné projekce na DVD a Blu-ray nedokáže kino vytáhnout z onoho výše popsaného začarovaného kruhu nedostatečně pestré nabídky pro všechny skupiny diváků.

Pak je možné vybudovat ještě speciální klubové kino, které může kombinovat funkci hudebního klubu a multikulturního centra většinou pro mladé, avšak takový podnik nelze budovat na malém městě s počtem několika desítek tisíc obyvatel. Takové se vyplatí ve velkých, převážně krajských městech, ve kterých je minimálně jeden velký univerzitní kampus. Právě studenti patří k hlavním cílovým skupinám takovýchto klubových kin. Problém ovšem je, že až na nepatrné výjimky už ve všech krajských městech taková kulturní zařízení existují a jsou již etablovaná.

Praxe ukázala, že kina na menších městech, která původně hrála jen jeden nebo dva dny v týdnu, dosáhla na digitalizaci standardem DCI a rozšířila svůj program na minimálně 5 dnů v týdnu, mnohonásobně zvýšila svoji návštěvnost. Diváci přicházejí nejen ze samotného města, ale sjíždí se za atraktivním premiérovým programem i z několik desítek kilometrů vzdálených měst a obcí. Taková kina hlásí svoji renesanci a návštěvnost, jakou neměla ani před rokem 1989.

Otázka tedy zní, vyplatí se obecním a městským úřadům dotovat kina s minimálním hracím profilem a průměrnou návštěvností v počtu do deseti diváků? Podle mě nikoliv. Nastal čas, kdy se města musí rozhodnout. Investice do rekonstrukce kina, aby splnilo standard DCI, je nemalá a není pouze do samotné digitální projekce. Je nutné splnit i další požadavky, například na akustiku nebo odrazivost projekčního plátna. Ve výsledku se ale vyplatí. Obec či město získá významný kulturní stánek a radní si u občanů připíšou pozitivní body pro příští komunální volby.

Ondřej Beck