Doplněno 12. 6. 2013

Je to už pěkná řádka let, co jsem článek na stejné téma psal pro dnes již neexistující e-zin FilmPUB a za tu dobu se také díky digitalizaci standardem DCI řada věcí radikálně změnila. Provozovatelům kin asi radost neudělám, ale myslím, že nastal čas si toto téma zopakovat...

Hollywoodský standard DCI totiž pevně stanovil kvalitu obrazu a zvuku a přímo definuje minimální jas obrazu na plátně a také předepisuje výkon zvukové aparatury pro danou velikost sálu. Situace se tak pro diváka znatelně zlepšila a v případě, že se objeví nějaký nedostatek, jsou už přesně dána pravidla, na která se dá odvolávat.

Ale jak říká staré rčení: “předpisy jsou na to, aby se obcházely”, takže si probereme případné situace, které mohou nastat. A hlavně, jak na ně správně reagovat.

Obraz

Standardy DCI přesně definují minimální jas obrazu na plátně. Také používaná projekční technologie DLP či SXRD zaručuje stabilní ostrý obraz po celou dobu projekce. Problém rozostřování obrazu během představení způsobený vibracemi projektoru i různými tloušťkami filmové podložky, včetně průchodu slepek, tak zcela odpadá. Přes to se můžeme s nedostatky v obraze v digitalizovaných kinech setkat.

Občas se přihodí, že provozovatel kina nebo multiplexu se rozhodne šetřit. A to zejména na výkonu projekční lampy projektoru. Stává se to hlavně u stereoskopických filmů 3-D, kde přeci jen každý systém pro zobrazení 3-D vjemu více či méně absorbuje světlo z projekční lampy. Je tedy jasné, že se musí na usměrňovači zvýšit celkový výkon lampy v projektoru. A to se občas nestane. Obraz je pak nápadně tmavý a divákovi unikají i důležité detaily.

Když jsme už nakousli otázku stereoskopické projekce 3-D, tak na druhou stranu nemůžeme provozovatele kina vinit z toho, že nám naše osobní zdravotní problémy znemožňují sledování 3-D filmů. Pokud trpíme tupozrakostí, slepotou na jedno oko nebo dokonce epilepsií, je dobré se 3-D představením zcela vyhnout a do kina chodit výhradně na 2-D. Kromě specializovaných dokumentů pro IMAX jsou prakticky všechny 3-D filmy v českých kinech zároveň distribuovány ve 2-D.

Potíže mohou nastat i se zapůjčenými 3-D brýlemi. Ty můžeme obdržet buď špatně vyčištěné nebo v případě aktivních i nefunkční. Pokud brýle shledáme zřetelně znečištěné, rozhodně je nečistíme svépomocí, snadno se tak mohou zničit, ale okamžitě si je jdeme vyměnit k uvaděči kina. Nejjednodušším řešením pro provozovatele kina i diváky jsou pak jednorázové polarizační brýle, které se prodávají zavařené ke vstupence.

Dalším nešvar v promítaném obraze ve zdigitalizovaném kině může vzniknout ledabylou instalací integrátorem, ale naštěstí se nám už dlouhou dobu neobjevil. Obraz pak může být na plátně znatelně pixelatý nebo může mít různý jas či různou ostrost v rozdílných částech plátna. Nastavování projektoru je záležitost několika hodin i dnů a pokud se při instalaci takzvaně honí čas, velmi často se to projeví na výsledné kvalitě. Viditelné pixelatosti se pak nezbavíme v digitálním kině typu IMAX, kde se ji vzhledem k velikosti plátna a typu použitých projektorů nemáme šanci vyhnout.

Zvuk

I když kvalita zvukové aparatury a reprodukovaného zvuku je rovněž standardy DCI pro digitální kina přesně definována, je výsledný poslech pro každého diváka velmi individuální. V kanceláři provozovatele kina se pak mohou vedle sebe sejít hned dva stěžovatelé. Jednomu se může zdát zvuk příliš hlasitý, druhému zase slabý a málo dynamický. Dynamika, zejména u akčních filmů, za posledních 25 let výrazně narostla. A to po té, co se ve filmu objevil zvukový systém Dolby Stereo SR a následně pak i digitální zvukové formáty. Dynamický zvuk vadí převážně starším lidem nebo malým dětem. Naopak mladí lidé jsou na něj zvyklí, neboť občas navštěvují i živé koncerty nebo diskotéky, kde je hladina hlasitosti ještě vyšší. Cílovým skupinám diváků se snaží upravovat dynamiku zvukového mixu už tvůrci filmu. Můžeme si povšimnout, že u filmů natáčených pro děti nebo rodinných snímků je zmíněná dynamika zvukových efektů jen velmi mírná a divákům akčních snímků může znít až dosti ploše. Opakem jsou akční filmy cílené na mladé publikum od zhruba 13 až 15 let, kde se naopak na dynamice zvukových efektů nešetří.

Přes to většina provozovatelů kin v Česku hlasitost reprodukovaného zvuku naopak trvale snižuje, neboť stěžovatelů na vyšší hlasitost je přeci jen více. A jelikož normální divák nevidí na zvukový procesor do projekční kabiny, jaký stupeň hlasitosti je zde nastaven, prozradíme, že základním orientačním pravidlem je dostatečná hlasitost a srozumitelnost dialogu. Herec musí být z plátna slyšet stejně, jako kdyby mluvil asi ve vzdálenosti tří až čtyř metrů před námi normálním hlasem.

Pokud hercům hůře z plátna rozumíme, je potřeba zvuk reklamovat. Stejně jako v případě, kdy je dynamika zvuku pro změnu přebuzená nad mezní možnosti instalované zvukové aparatury. Potom mohou vyšší pásma znít nepříjemně zkresleně, pro někoho až bolestivě. Chybou je rovněž ztráta synchronu obrazu se zvukem, tedy laicky řečeno, když hercí mluví jinak než otevírají na plátně ústa.

Někdy se může stát, že dojde k fyzickému poškození některého z měničů v reprosoustavách, které se projeví většinou zvukem vzdáleně připomínajícím plácání utrženého protektoru na staré pneumatice za jízdy v autě. Případně může dojít k úplnému odpojení měniče pro některá pásma, které může v dobře akusticky postaveném sále vyvolávat nepříjemné pocity u některých diváků připomínajíc zalehnutí jednoho ucha.

Efekty typu 4D

Některá kina, je jich zatím málo, v poslední době instalují dodatečné efekty označované jako 4D. Ať jde o aktivní křesla D-Box nebo celé systémy efektů 4DX od pohybů sedaček po simulaci větru, vůní a deště. V těchto kinech je velmi důležité, aby se divák seznámil s provozním řádem speciálního sálu, ve kterém se popisují jednak zdravotní komplikace, které návštěvu takového představení vylučují a pak jak mají diváci při návštěvě specializovaného představení postupovat a co mají očekávat.

I zde se může stát, že některé efekty během představení selžou. Laický divák asi nejspíše pozná selhání aktivních pohyblivých sedadel. To v případě, že okolní diváci se na první pohled pohybují více, než naše křeslo. Pak nastává důvod k reklamaci.

Jak reklamovat technicky nepodařené představení v kině?

Hned z počátku si musíme říct, že reklamovat u provozovatele kina můžeme pouze technické nedostatky, nikoliv uměleckou kvalitu samotného filmu. Za vysloveně hloupý film provozovatel kina nemůže. Stejně jako nemůže za naše individuální problémy při sledování 3-D filmu, když zbytek diváků v sále nezaznamenává žádné problémy. Také provozovatel nemůže za nevychované diváky, kteří ruší při představení. Ze své zkušenosti mohu říci, že zde stačí slušné upozornění přímo hlučícím divákům, že vám jejich chování vadí. Naprostá většina, zejména hlučné mládeže, se zklidní.

Zřídka jsou extrémní případy, kdy ale do sálu vstoupí skupina diváků, které domluva nestačí. Například pokud jsou posilněni alkoholem. V poslední době, kdy vstupné do kina je přeci jen o něco vyšší se tato situace stává jen výjimečně. Diváci si za vyšší vynaloženou částku chtějí film vychutnat, takže pro partu alkoholem a dalšími halucinogeny posilněných výrostků jde přeci jen o vyšší částku, kterou raději investují do svého způsobu zábavy ve vedlejší nálevně.

Jiná situace ale nastává u výše popsaných problémů s obrazem či ze zvukem. Můžeme také reklamovat prostředí, kdy je v sále nevytopeno nebo naopak přetopeno či vydýchaný vzduch tak, že sledování filmu je velmi nepohodlné, ba přímo nemožné.

V těchto případech je potřeba co nejdříve opustit sál! Čím dříve po začátku představení, tím lépe. Pokud film dokoukáme až do konce, byť v nekvalitních podmínkách, nemáme na kompenzaci nárok! Je to srovnatelné, jako když v restauraci kritizujeme špatné jídlo nad vylízaným talířem. Po odchodu ze sálu ihned vyhledáme vedoucího kina, v případě multiplexu sloužícího manažera dne, a podáme reklamaci s požadavkem kompenzace. V případě multikina se kompenzace většinou řeší zdarma poukázkou na patřičný počet vstupenek na jakékoliv další představení v rámci celého řetězce provozovatele multiplexu. Pokud vám není vyhověno a cítíte se poškozeni, můžete se obrátit na nejvyšší vedení provozovatele multiplexu. V případě kin provozovaných městem na patřičný odbor kultury městského úřadu.

Nakonec bych chtěl podotknout, že reklamovat by se měly jen zásadní technické problémy, ke kterým dojde. Drobnosti typu například visící pavučiny z portálu před oponou do obrazu bych neviděl jako zásadní vadu. Jen to podává obraz o celkovém vztahu provozovatele k čistotě kina. A v neposlední řadě také platí, čím více je stěžovatelů, tím větší má reklamace váhu.

Ondřej Beck

V článku byly použity jako ilustrační fotografie snímky již zaniklého Minimultikina Modřany, které hrálo na jihu Prahy v letech 2001-2003. Snímky pořídil před deseti lety autor článku.