Journey to the Center of the Earth (2008), Fly Me to the Moon (2008), The Nightmare Before Christmas (2008), Bolt (2008), Coraline (2008), My Bloody Valentine (2009), Monster vs. Aliens (2009), G-Force (2009), Piranha (2009), Toy Story (2009), A Christmas Carol (2009), Avatar (2009), Toy Story 2 (2010), Alice in Wonderland (2010), How to Train Your Dragon (2010), Toy Story 3 (2010), Master Mind (2010). Dreamworks potvrzuje všechny animované filmy od roku 2009 ve 3D, stejně tak The Walt Disney...

Všechny tyto tituly budou uvedeny ve 3D digitálním formátu. Filmy roku 2008 již ve 3D digitálních kinech neočekávaně plní sály a hlavně pokladny. Proč najednou takový zájem o 3D, když IMAX, tedy analogová obdoba 3D digitální projekce, v dlouhodobém horizontu takové úspěchy nezaznamenal?

3D projekce známe již několik desítek let. Používaly se dva principy: anaglyfický, kdy je obraz pozorován přes brýle s modrým a červeným filtrem. Touto technologií se natáčely 3D filmy v padesátých letech. Druhý princip používá polarizačních brýlí, kdy je 3D efektu dosaženo omezením dopadu světla střídavě do jednoho a druhého oka. 

Jak natáčení, tak projekce těchto 3D filmů byly dost komplikované a komerční využití v současné době nabízí víceméně pouze IMAX. Při natáčení filmů pro IMAX je používáno cca 100kg kamery, a samotná projekce v kině probíhá jednoúčelovým (promítačka neumí klasickou projekci 35mm) promítacím strojem. Cena je tedy výrazně vyšší než při klasické 35mm technologii. Je tedy jasné, že nějaké větší rozšíření je nemožné a je prakticky omezeno na stavby nových multiplexů, a pouze na několik málo lokalit v dané zemi.

Digitalizace toto všechno od základu mění. V této chvíli je komerčně nasazeno cca 5 3D systémů, které jsou kompatibilní s většinou stávajících 2K projektorů standardu DCI. Pokud je tedy kino vybaveno tímto 2K projektorem, je schopné dokoupením patřičné technologie promítat digitální 3D filmy. 

Digitální 3D systémy jsou založeny víceméně na těchto třech technologiích:

Systém využívající polarizační efekt, při němž jsou použity pasivní brýle, tedy brýle bez jakékoliv elektroniky, pouze s polarizačními filtry. Tyto brýle byly do nedávné doby na jedno použití, ale masivním rozšířením 3D digitálních kin vznikalo tolik plastového odpadu, že je již možné brýle vracet a mýt, a použít vícekrát. Před objektivem je nainstalováno přídavné zařízení, které obraz „rozdělí“ tak, aby šel přes polarizační brýle do každého oka adekvátní obraz. Tohoto principu využívá např systém RealD, Masterimage, Sony. Tento systém (zatím nejvíce rozšířený) ale vyžaduje pro svůj provoz tzv. stříbrné plátno, které odráží správně polarizované světlo. Bílé plátno toto neumožňuje. Bohužel na stříbrné plátno není možné promítat klasické 2D filmy z 35mm projektorů a jen s určitými úpravami jde promítat 2D digitálně, ale není to ideální varianta. V tuto chvíli je již v prodeji speciální plátno (Spectral 240) pro oba druhy projekcí, jak 2D tak 3D, bohužel je velmi směrové ( má velmi ostrý odrazový úhel, cca 17°) a je tedy problematické toto plátno použit v "širokých" kinech. Další nevýhodou systému je licencování, kdy je třeba platit RealD určitý licenční poplatek.

Systém využívající posunu barevného spektra, Tento systém vychází z klasického anaglyfického požívajícího modrý a červený filtr, ale použité filtry jsou zde sofistikovanější tím, že zvlášť rozdělí červenou, zelenou a modrou složku obrazu na dvě s nižší a vyšší vlnovou délkou. Těmi pak odděluje obraz pro levé a pravé oko. Systém má oproti anaglyfu výhodu, že barvy rozkládá rovnoměrně, takže výsledný obraz je barevně nezkreslený a diváci s dominantním zrakem na jedno oko již nemají při sledování filmu nepříjemné pocity. Je využíván pro 3D řešení od firmy Dolby. Jeho výhodou je možnost promítat na standardní plátno, cena brýlí je sice vyšší než u RealD systémů, ale zase o cca polovinu levnější než u systému s aktivními brýlemi (Xpand). Při instalaci je do projektoru vložen rotující barevný kotouč, který provádí barevný posun ve zmíněných třech složkách. Z důvodů průchodu světla jak tímto kotoučem, tak relativně tmavými brýlemi je toto řešení velmi problematické při slabém světelném výkonu projektoru a nízké odrazivosti plátna a je nutno na toto při návrhu řešení myslet. 

Systém využívající LCD brýlí synchronizovaných s projektorem, kdy je LCD panel na každém oku střídavě zatmíván, aby oko opět dostalo vždy pouze požadovaný obraz. Brýle jsou vybaveny baterií a IR přijímačem, a opět se používají opakovaně. Výhodou tohoto systému je velmi jednoduchá instalace, není nutné zasahovat do projektoru ani připevňovat jakýkoliv modul před objektiv. Je tedy možné systéme velmi snadno přenášet mezi jednotlivými sály, nebo kiny. Nevýhodu je zde vyšší cena tzv. aktivních brýlí. Tento princip využívá technologie Xpand. Další výhodou je, že stejně jako systém Dolby nevyžaduje stříbrné plátno. Tento systém lze použít u všech projektorů na bázi DLP čipu. Nelze ho tedy použít pro projektory Sony. 

Dále je možné použít pro 3D projekci 2 projektory (analogie s IMAXem) a polarizační brýle.

A proč tedy takový nečekaný zájem o 3D filmy? Hysterie okolo digitálního 3D začala v USA filmem Hannah Montana. Záznamy z koncertů této teenagerské zpěvačky byly pořízeny  v říjnu 2007, 10 týdnu byl film v postprodukci a v únoru 2008 byl promítán na 683 plátnech po cele Americe. Během zahajovacího týdne utržil v přepočtu na jedno plátno 45.000 USD a celkově 31,000.000 USD. Z víceméně neznáme hvězdičky se stala během týdne milionářská superstar. Náklady na celý film se pohybovaly okolo 7,000.000 USD.

Další filmy následovaly s podobnými výsledky. V případě, že šla do kina zároveň klasická verze, návštěvnost na 3D variantu byla 20:80 ve prospěch 3D i včetně toho, že se na 3D verzi připlácelo okolo 1,5 USD. A situace se nemění, popřípadě se zlepšuje návštěvnost 3D projekcí.

Zatím to nevypadá, že by 3D digitální projekce byly pouze sezónními výstřelky. I z důvodu jisté exkluzivity 3D v kině oproti domácímu kinu, kterou  se producenti snaží garantovat na 3 roky. Dále i velký výčet předpokládaných premiér hovoří proti tomu. Ve filmových kruzích se hovoří o 3D jako o budoucnosti kin a o směřování veškeré filmové tvorby do 3D. Také již byly provedeny 3D přenosy NBA a dalších sportovních pořadů.

Osobně si nemyslím, že 3D je budoucnost veškerého filmu. Nedovedu si představit artové snímky s 3D efekty, ale je to možná dáno mým filmovým konzervatismem. Někteří režiséři naopak tu představu již mají.  Rozhodně ale na pozici zábavy, animované tvorby a filmů pro děti své místo mít bude a to možná  i nastálo, jako další filmový standard. 

V příštím článku si řekneme o výhodách a nevýhodách 3D digitálních technologií.

Tento článek byl napsán na podzim 2008 a byl lehce aktualizován. Za upřesnění děkuji Ondřeji Beckovi.