V posledních dvou týdnech se v médiích objevily úvahy nad samotnou existencí kin, coby kulturních zařízení. Mohli jsme si přečíst nebo vyslechnout několik katastrofických scénářů. Ty přirozeně vyděsily řadu lidí pracujících v oboru. Sice vlastním jednu malou křišťálovou kouli, ale budoucnost v ní samozřejmě nepoznám. Ta koule je jen reklamní. Ale zkusíme se podívat do minulosti, protože kina, jako forma kolektivní kultury, tu jsou už přes sto let. A za tuto dobu čelila nejrůznějším ohrožením. A mnohdy zásadním, což bychom mohli částečně srovnat se situací současnou. Tak si to pojďme rozebrat…

“Kdo zapomíná na své dějiny, je odsouzen je opakovat.” Tolik slavný citát filozofa George Santayany. Kina tu máme v různé technické obdobě už přes 114 let a za tu dobu přežila dvě světové války. Ty mnohdy znamenaly zničenou infrastrukturu, masivní ztrátu kupní síly obyvatelstva, které válku vůbec přežilo, a chronický nedostatek základních potřeb. Přes to diváci co nejdříve potřebovali kolektivní kulturu a kina, jak to jen šlo. Kina tak začala obnovovat svoji činnost. Nebo ji ani nepřerušila, pokud přímo nebyla zasažena válečnou vřavou.

Jednou kina přežila sama sebe při přechodu z němého na zvukový film. Tato krize na konci 20. let 20. století poprvé ukázala reakci kina na nové technologie. Synchronní zvukový film byl pro diváka daleko přirozenější, než v podstatě pantomima doprovázená asynchronní hudbou.

Když pomineme zmíněnou II. světovou válku, musela kina začátkem 50. let významně čelit nástupu televize. To byly dvě zásadní krize kin. Nejprve úplně tu první televizi, černobílou, kdy poprvé dorazila audiovizuální podívaná k lidem až domů. Návštěvnost kin tehdy velmi rapidně poklesla a spekulovalo se dokonce o jejich úplném zániku. Naštěstí velká studia měla trumf v rukávu. Panoramatický barevný širokoúhlý film s vícekanálovým prostorovým zvukem. Výpravné barevné filmy na obřím plátně, většinou historické jako “Roucho” nebo později “Ben Hur”, a proti nim malá televize s kulatou černobílou obrazovkou. Lidé opět vyrazili do kin.

Je zajímavé, že kina nikterak zásadně nepoznamenal nástup barevného televizního vysílání, patrně z těch důvodů, že i barevné obrazovky byly relativně malé, aby mohly konkurovat velkým plátnům v kinech. Problém začala mít kina až zhruba v polovině 70. let 20. století, kdy se obrazovky televizorů sice zvětšily jen nepatrně, začaly ale nabízet až několik desítek programů díky kabelové a satelitní televizi. Tím se významně změnil divácký návyk. Diváci se dříve dívali do tištěných médií na zveřejněný program několika málo televizních stanic i místních kin a divadel a podle toho se rozhodovali o trávení volného času. Nyní si stačilo sednout před přijímač s kabelovou či satelitní televizí a z několika desítek programů si šlo vždy vybrat něco zajímavého.

Kina musela reagovat a v roce 1979 vzniklo v Torontu první velké multikino s 18 sály. Zejména mladí diváci, ale i rodiny s dětmi mohli tak přijít bez předchozího rozhodnutí do multiplexu a teprve na místě se rozhodnout, na jaký film půjdou. Protože během dvou až tří hodin mohlo multikino nabídnout až 18 nejrůznějších filmových titulů. Model multikin se tak velmi rychle etabloval a ta zažila svůj velký boom v osmdesátých letech, v postkomunistických zemích na přelomu let devadesátých a nultých.

Poslední znatelná krize kin před pandemií Covid-19 proběhla v roce 2005. Uvádím ji, neboť je docela srovnatelná s tou současnou, kdy se za konkurenci kin považují online služby VoD. V roce 2005 totiž vrcholil boom disků DVD-Video. A v souběhu s tím došlo k situaci, kdy téměř po celý tento rok nebyla premiéra žádného velkého atraktivního blockbusteru. Na DVD dobíhal prodej veleúspěšných titulů první trilogie Pána prstenů a prvních třech filmů o Harry Potterovi. Pán prstenů dokonce vycházel ve dvou DVD edicích, v základní a prodloužené verzi s nepoužitými záběry a scénami. A jediná očekávaná premiéra Harryho Pottera a Ohnivého poháru byla odložena z původně plánovaného července až na začátek prosince. Poprvé v dějinách Hollywoodu se za nosiče Home Video utržilo více tržeb jak za vstupenky do kin.

A tehdy média psala o krizi kin a jejich možném útlumu, občas padl i pojem zánik. Protože technologie v domácnostech už nabízela na tu dobu televizory s velkou úhlopříčkou a domácí kina s 5.1 prostorovým zvukem. Cena nahraných nosičů DVD se začala znatelně snižovat. Studia dokonce uvažovala rovnou o vydávání svých novinek na discích DVD-Video. Nepřipomíná vám to současnou situaci?

Ale kina to přežila. Od konce roku 2005 se zlepšila nabídka atraktivních titulů a diváci, byť doma měli velké televizory a možná i 5.1 zvuk, se začali do kin vracet.

Hodně zajímavý je nástup nových plochých a cenově dostupných televizorů na bázi LCD a později LCD s LED podsvícením v letech 2007 až 2010, které nabídly jak větší úhlopříčku, tak i vyšší rozlišení. A s nimi i nástup televizního vysílání v HD a nových nosičů videa v HD rozlišení, disků Blu-ray. Tato zásadní technologická změna neměla na návštěvnost kin vůbec žádný vliv.

VoD streamovací služby jsou pro klasickou kinodistribuci současným strašákem. Provozovatelé kin vychází z několika zkušeností, kdy velká hollywoodská studia v době karanténních opatření vypustila několik svých titulů rovnou na VoD. První to byli v dubnu animovaní “Trollové: Světové turné”, kdy studio Universal poprvé obešlo kina a sklidilo tak obří protest řetězců kin v USA. Když bylo společností Disney přesunuto uvedení “Mulan” z kin rovnou na VoD, už nikdo neprotestoval. Jednak dle diváků i kritiků se ten film příliš nepovedl podobně, jako “Artemis Fowl”, kterého studio Disney bez protestů kinařů odeslalo rovnou na VoD. Ale dle mého názoru provozovatelé velkých řetězců kin v USA tiše připravují novou strategii.

Pokud by velká studia přesunula svoji podstatnou tvorbu z klasického kinodistribučního modelu na platformy VoD, čekala by je podle mě smršť soudních žalob ze strany provozovatelů kin. Nebo i velká společná žaloba. Na znemožnění provozování svého byznysu a ztrátu až desítek tisíc pracovních míst. Nelze předjímat, jak by federální soudy i po několik let se táhnoucím sporu rozhodly. Ale filmová studia by aféra mohla poškodit a případně snížit jejich cenu, což by mohlo pro některé znamenat i akvizice novými většími hráči. A tak si myslím, že pro některá nyní velká studia by hození kin přes palubu mohlo mít až zničující následky. Takže se zániku kinodistribuce zase příliš nebojím.

Možná se naopak krizí kolem Covidu-19 vyčistí samotná dramaturgická nabídka obsahu filmů. Velká studia z obav z malých tržeb posílala do kin většinou filmy proměnlivé kvality, natočených podle určitých ověřených šablon a klišé, o kterých se vědělo, že budou pozitivně působit na větší diváckou návštěvnost. A tak se už od nultých let tohoto století stávalo, že po kvalitativní stránce nabízela hodnotnější tituly ve vlastní produkci kabelová společnost HBO, než hollywoodská studia do kin. Je možné, že se tato odvaha díky Covid-krizi přenese i do pestřejší nabídky filmů pro kina.

Velcí distributoři ve vidině zpřísnění protiepidemických opatření odkládají podzimní premiéry, takže provozovatelé kin mají problém sestavit alespoň trochu atraktivní program. Ale Covid-19 jednou ustoupí. Stejně jako španělská chřipka po 1. světové válce, která zabila více lidí, jak celý válečný konflikt, nakonec po dvou letech ustoupila. Podobně řada odborníků epidemiologů odhaduje, že s Covidem-19 se budeme ve větší či menší míře zabírat do roku 2022, ale jednou určitě opatření vymizí. Epidemiologové budou mít virus již zcela zmapovaný, pod kontrolou. Budou očkovací látky, které ochrání ohrožené skupiny. Jako se nebojíme chřipky nebo jiných nemocí, které v minulosti způsobily velké pandemie.

Buďme trpěliví a hlavně pozitivní. Kina nezaniknou, jako nezanikla v minulosti po horších celosvětových ranách. A jako nezanikla divadla, která si prošla stejnými válkami a přímá konkurence, kina nebo televize, je také neohrozila. Člověk je tvor společenský a chce se sdružovat a bude vyhledávat kulturní zařízení pro kolektivní zážitek, jak jen to bude trochu možné.

autor: Ondřej Beck